Už aby ta návštěva odešla…

Minulý týden, jsem se jednoho dne vracel z práce domů a už ani nevím, jestli se to stalo na parkovišti v práci, či na parkovišti u supermarketu, kde jsem se cestou stavoval, ale stalo se to. Náhle se ke mně přidali dvě krásné, mladé, usměvavé dívky. Nějak jsme se dali do řeči. Ony byly samý úsměv. A než jsem se nadál, byli jsme u nás doma. Mohl jsem si všimnout, že za těmi jejich úsměvy se zračí ještě cosi. Jako, když ta jiskra v jejich oku, není úplně bezelstná, ale spíše trochu šibalská, až zlomyslná. Ale nevšiml jsem si. Jejich kouzlo bylo silnější. Také mi vůbec nepřišlo divné, že jsem přišel domů se dvěma krásnými mladými slečnami a nikdo doma nic nenamítá. Nepřišlo. Opět to kouzlo asi bylo nějak silnější.

    Dal jsem si kávu, tak jako každý den a jelikož jsem byl celkem unavený, natáhl se na gauč. Jedna z těch slečen se ke mně přitulila a po chvíli jsem cítil horkost v celém těle. V tu chvíli, jako by mne ta druhá přiškrtila, až jsem se rozkašlal. Nechápavě jsem na ni pohlédl. Ta první se odtáhla a něco pošeptala té druhé. Obě se začaly smát. Teď už jsem zahlédl v jejich očích ty zlomyslné ohníčky. Jak bylo mé tělo rozpálené, zjistil jsem, že se hrozně moc potím. A pak to začalo. Náhle mne jedna udeřila přes záda. Pak přes nohy, přes ramena. V uších mi zněl jen ten zvonivý smích. Po chvíli mne zase přiškrtila. Sotva jsem popadal dech. Ani nevím, jak dlouho to trvalo. Pak se náhle ke mně zase ta první přitulila, jakoby mne chtěla utěšit. Byl jsem naprosto vysílený a vše mne bolelo. Mé tělo se opět zahřálo a opět následovalo to co před tím. Byl jsem šťastný, když jsem upadl do slastného nevědomí.

   Byla ještě noc, když jsem se probral. Celý zpocený, zmlácený, vyčerpaný. V hlavě marně pátral nad tím, co se vlastně stalo. Došel jsem se osprchovat a převlékl se do suchého oblečení. Když jsem se chtěl zavrtat zpět do peřin, už tam byly obě zase. A opět nejprve svádění a tulení, aby následoval nepochopitelný výprask a škrcení.  Tak to probíhalo ještě několik dní.

   Přišel konečně den, kdy se zdálo, že už o mne ty dívky nemají takový zájem, jako na začátku. Stále si něco šuškali a smáli se. „Neboj. Přece tě nezabijeme,“ řekla jedna s úsměvem. „Ale bojoval jsi fakt statečně,“ smála se i druhá. „Je však na čase se rozloučit. My půjdeme o dům dál. Třeba si nás budou někde více rozmazlovat a ne, jako ty samé horké čaje, med, citrony.“  „Něco jsem dělat musel,“ odpověděl jsem, „přeci se nevzdám bez boje.“

   Ještě než odešly, tak mne upozornily, že ještě úplně fit nejsem. Stačilo, když mne poplácaly po stále bolavých zádech, žebrech, pažích i nohách. Ještě stále se mi těžce dýchalo, ale když konečně odešly, tak se mi přeci jen ulevilo. Až půjdete po ulici, nebo je potkáte v práci, či na nákupu, dejte si pozor, koho si zvete do bytu. Jsou to sice krásné víly, ale také to mohou být harpie. V každém případě tyhle dvě byly slečna Horečka a paní Chřipka. A fakt je nechci potkat znovu, co nejdéle.