Je to moc na honem…

Znáte to, když se se známým domlouváte týdny a týdny na tom, jak se musíte sejít na kafčo, nebo pivko a pokecat a pořád vám, nebo jemu do toho přicházejí jiné, důležitější a neodkladné akce. A tak to setkání stále odkládáte, až se jednoho dne oba odmlčíte a pak si po půl roce vzpomenete a povídáte: „teď už se fakt musíme sejít a pokecat. Už si do toho nenechám nic vlézt.“ A celý cyklus se opakuje. No a co teprve, když se vás chce sejít víc. Tři, čtyři? S mými třemi kamarády ze základní školy se takhle scházíme už několik let.

A co teprve pak, nějaký ten třídní, či jiný sraz? Čím začít? Určit datum. To je dobrý začátek. Rázem se vám ozvou lidi, kteří zrovna k tomuto datu nemohou. Co s tím? Změnit ho? Když vám zase jiní už potvrdili, že jim to vyhovuje. Můžeme to zkusit. Ale vězte, že se vždy najde někdo, komu se ten termín nehodí. S tím se člověk musí smířit. Pak je nutné určit místo. Za ta léta jste už různě rozstěhováni, minimálně po městě, když ne po republice. V tomhle mají Pražáci výhodu. Většinou zůstávají alespoň ve městě. Pokud jste třeba ze Vsetína, je možné, že většina z vás již žije jinde, např. v Praze. Nejprve navrhnete, aby někdo vymyslel místo setkání. To je většinou bez odezvy. Pak tedy navrhnete nějaké místo sami. To už odezvu má. Určitě se ozvou lidé, kteří se budou ptát, proč tam a proč ne někde jinde. Nejlépe blíže jejich bydlišti, které je však úplně stranou od obydlí těch ostatních.

   Jedním z problematických bodů svolávání jakéhokoliv srazu s větším počtem osob je samozřejmě i to, za jak dlouho od výzvy, by měl být termín srazu. Můj názor je, že týden dopředu, maximálně čtrnáct dní. Sám na delší dobu neplánuji, neboť často nevím, jestli budu mít čas zítra. A ačkoliv vím, že za čtrnáct dní mám volnou sobotu, nikdy předem nevím, zda to za těch čtrnáct dní bude ještě platit. A tak je pro mne takový termín spíše bodem, který se pokusím dosáhnout. Je zajímavé, že když dáte takový termín svým přátelům, často se stane, že to považují příliš na rychlo, jelikož už něco mají a nemohou to odložit. Když dáte termín za měsíc, museli byste udržovat všechny stále v upomínání, jinak je většina lidí, včetně mně, schopná na takovou akci zapomenout. Anebo když se termín přiblíží, něco jim do toho vleze a je to tak důležité, že se to nedá odložit. „Kdyby to bylo o týden později. To bych určitě přišel, ale tento týden mi to fakt nevyjde.“

   Nejlepší na všem je, že nikoho z vašich známých nenapadlo, nebo to alespoň neudělali, že by to zkusili sami svolat. Ale kritizovat, jak jste to udělali vy, to jim jde. A tak nakonec se sejdete třeba jen se třemi lidmi z dvaceti. Z mé zkušenosti, často je to mnohem lepší a užijete si zábavy. Ale stále cítíte, jako byste něco pokazili tím, že jste nesplnili přání všem.

     Věřte, že se nikdy nezavděčíte všem. Já se o to alespoň pokusil. To za prvé a za druhé: Příště si to zkuste někdo jiný…